Ellis Gold z Černé hlásky

Narodila se 31.5.1995 v chovatelské stanici z Černé hlásky. Můj tatínek je Athos Hlinecký svah a maminka Virginie z Ďáblovy studánky.

28.8.2007 odešla za Duhový most.

Můj rodokmen

Naše cesta k šeltiím nebyla rychlá, ani přímá. Semlelo se to vlastně shodou několika okolností a náhod.
Po pejskovi jsme se sestrou toužily dlouho. Už od dětství, ale bydleli jsme v bytě v centru města a tatínek pejska nechtěl povolit.
Pochází z rodinného domku a ví, že pejsek potřebuje péči a výběh (a taky ví, že naše miláčky péče o zvířátka brzy přešla a byly to jen nárazové záchvaty, takže péči o zvířátka přebírali rodiče). Několik let tedy byla jediným zvířátkem v naší domácnosti modrá andulka.
Stále jsme ale přemlouvaly rodiče, že bychom chtěly pejska. Maminka by si i dala říci. Bylo nutné přemluvit tatínka. Tatínek dokonce, když šlo do tuhého, začal prohlašovat, jestli si pořídíme pejska, tak se od nás odstěhuje. To jsme samozřejmě nechtěly.
Pak jsme se přestěhovali. Nový byt byl ve starém domě, s vysokými stropy a velmi rozlehlý. Navíc tam byl dvůr se vzrostlými stromy, kde jsme si mohly hrát (teď tam parkuje asi deset aut) a nedaleko byla možnost výběhu. V té době jsme přišly s nápadem, že bychom chtěly pejsky dva. Tatínek by se od nás neodstěhoval a my bychom si nezáviděly. Dokonalé řešení.
Shodou okolností jsme jeli na výlet do Lukovan. Měli tam štěňátka jezevčíků a nám se moc líbila. Majitelé nás nechali s nimi pomuchlovat a nabídli nám ať si je odneseme třeba všechny. Já si vybrala hnědého pejska a sestra černého s pálením. Představte si dvě malé holčičky, které se muchlují se štěňátky a štěstím jim září oči. Rodičům se tento nápad nelíbil tolik jako nám, ale nakonec svolili.
(Svolili jsme na základě slibů, že pejsek není jen na hraní, že se budou o ně starat, chodit s nimi na procházky, česat a vůbec respektovat psí potřeby.Není to špatné jako výchova k zodpovědnosti a pravidelnosti, už na to byly dost velké).
Dodnes nechápu, jak jsme to dokázaly. Možná to souviselo s rozlehlostí nového bytu. Mě bylo 9 a sestře 10 let, tak abychom se tam samy nebály.
Jezevčíci byli ještě příliš malincí, a navíc začínaly letní prázdniny. Odjely jsme se sestrou na tábor a pak k babičce, tak se rodiče s majiteli domluvili, že přijedeme za měsíc a zaplatíme jim i náklady na stravu v té době. Nemohly jsme se dočkat našich pejsků.
K babičce nám ale od maminky došel tento korespondenční lístek:

   

Marně jsme přemýšlely, co je to za plemeno.

Byl rok 1995 a o existenci šeltií jsme neměly tušení.

Když jsme s manželem podle domluvy jeli do Lukovan pro pejsky, usedlost byla opuštěná. Sousedi nám řekli, že se všichni někam odstěhovali a adresu na ně neznají. Co teď ? Už jsme se smířili s tím, že nám přibudou další členové do domácnosti a taky jsme nedokázali zklamat ty rozzářené dětské oči. Už jsme jim to slíbili, sliby se mají dodržovat. Měli jsme na to deset dní.
Koupila jsem inzertní časopis a půjčila v knihovně atlas plemen psů. Vybírali jsme plemeno podle následujících parametrů: Chtěli jsme pejska dostatečně velkého, aby mu děvčata při hře nemohla ublížit a dostatečně malého, aby se ho nebála. Aby se nám vešel s dětmi do auta. Chtěli jsme pejska veselého, temperamentního a přirozeně inteligentního, který by byl lehce vychovatelný a zároveň se držel své lidské „smečky“. Hlavně takového, kterého bychom se nebáli s dětmi nechat doma. Vybírali jsme mezi společenskými a ovčáckými plemeny.
V jednom inzertním čísle nabízeli k prodeji šeltií holku. Šeltie, jak vypadá šeltie? Když jsem se dívala do atlasu psů, tak vzhledem i povahou zcela vyhovovala našim požadavkům. A navíc to byla „ malá kolie“, tu jsme měli u rodičů, když jsem byla malá, byl to povahově skvělý pes. Domluvili jsme se s manželem a jeli jsme se JEN podívat na šeltičku.
Stálo tam malé a zvědavé šeltií štěně vedle kolie majitelů. Hned jsme si padli do oka. Šeltička Ellis tam údajně byla na výchově, aby si odvykla od ostatních sourozenců. Moc se nám líbila, štěně vypadalo v pořádku a bylo nesmírně hravé a veselé. Rovnou jsme si ji odnesli. Majitelka byla taková slušně řečeno zvláštní, divila se, že chceme smlouvu a že jí dáme jen polovinu peněz a tu druhou až proti průkazu původu. No technická úskalí koupě jsme zvládli.
Po cestě domů vzorně Elinka ležela v krabici jen potud, pokud ji manžel držel na klíně. Jen co jsem ho vyložila zpátky v nemocnici na očním, kde byl hospitalizován, pejsek ožil. Já jsem se dívala, že v protijedoucích autech děti mávají a smějí se. Podívala jsem se po Elince do krabice, ta byla prázdná. Elinka lomcovala mým prázdninovým slamákem s nesmírným nasazením z něj zkoušela vypárat alespoň stužku. Tak představa cesty domů se vzorně spícím štěňátkem v krabici na zadním sedadle vzala za své. Opatrně jsem zabrzdila a zavolala na ni. Elinka na mě nadšeně skočila a olízala mě. Tak jsem ji vzala na chvíli z auta, aby se proběhla, vyčurala a trochu unavila. Musím říci, že se neunavila dost, jen přišla na novou atrakci, okusovat paničku za volantem. Byla to nečekaná komplikace, těch pár kilometrů domů se docela natáhlo, probíhalo to následovně…hodný pejsek a šup s ním do krabice, ujela jsem asi půl kilometru než se pejsek dostal z krabice a snažil se dostat dopředu. Opatrné zabrždění…hodný pejsek, no musíš to ještě chvíli vydržet v té krabici, víš, to je pro pejska bezpečnější…šup s ní do krabice…Nakonec jsme v pořádku dojely domů.
Doma se Elince líbilo. Konečně unavená usnula, ta cesta byla přece tak nesmírně dobrodružná, to se jedno štěně unaví. Konečně jsem ji mohla přenést do pelíšku.
Jenže štěně bylo rozpálené a když jsem si je blíž prohlédla, mělo na krku zapudrovanou ránu přes třetinu krku. To byl hlavní důvod, pro který chtěla majitelka pejska rychle prodat. Jak jsme se později dověděly neměla ta paní z chovnou stanicí z Černé hlásky nic společného, koupila si tam štěně a když bylo zraněné, tak se ho chtěla rychle zbavit. Elinka byla velmi rozumné štěňátko, neměla jsem nikoho, kdo by mi ji podržel, ale asi tušila, že jí chci pomoci. Nechala si vyčistit ránu, slupla antibiotikum a lék proti horečce. Pravidelně jsme jezdily k veterináři na čištění té obrovské rány na krku a na injekce antibiotik a vitamínů, druhé čištění jsme jí musela dělat každý den doma já. Čtvrtý den se podařilo z rány na krku vytáhnout asi 5cm dlouhou osinu z obilí. Pak už se pejsek rychle hojil. Musím říci, že rychle pochopila, jak se má chovat v autě i v bytě. Byla naprosto skvělá, rychle se učila. Byli jsme zvědaví, jak se bude líbit dětem.
Nikdy jsme nelitovali, šeltie je úžasné plemeno, Elinka byla úžasná šeltie.
Maminka

Konečně přijel tatínek a jeli jsme domů. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsme vstoupili do bytu a maminka zavolala:,,Ellis, Ellinko.“
A přišla ONA. Přiběhla na nejistých štěněcích nožičkách, celá pomačkaná, jak někde spinkala. Usmívala se a vrtěla ocáskem. Byl to ten nejkrásnější pejsek, jakého jsem kdy viděla. Ellis Gold z Černé hlásky.
 

Bohužel už není mezi námi.
28.8.2007 se vydala do psího nebe.
My na ni ale nikdy nezapomeneme. Nejen proto, že byla naším prvním pejskem.
Byla dokonalým pejskem, kamarádem, skvělým hlídačem. Byla prostě jedinečná.
Byla to dáma.
Byla to, čemu se říká PAN PES.
Silvia

.

 

.

zpět