Hero Hedvábný sen

Narodil se 21.11.1999. Můj tatínek je Ceso Moravské srdce a maminka Elegance Hedvábný sen.

Za Duhový most odešel 2.6.2006

Můj rodokmen

Jeden pejsek nám brzy přestal stačit.
Každý večer jsme se se sestrou střídaly a braly si Elinku sebou do postele.
Byla chytrá. (Byla to šeltie.) Vždycky počkala až ta, u které měla ,,službu“ usne a pak odešla spinkat kam sama chtěla. (Nejčastěji do ložnice k rodičům.)
Často jsme se dohadovaly, kde má Elinka zrovna službu. Druhý pejsek by to vyřešil. Navíc, když byla štěně, tak jednoho letního dne bylo otevřené okno a pod ním křeslo.
Okno vedlo do dvora, kde obyvatelé domu parkovali svoje auta. Okno bylo přibližně 4 metry nad zemí a pod ním přístěnek na popelnice vysoký tak 2 metry.
Elinka poznala zvuk tatínkova auta a když přijížděl na dvůr, štěkala a utíkala ke dveřím. My jsme s ní vždy utíkaly tatínkovi naproti.
Toho dne se ale rozhodla, že na nás čekat nebude. Využila otevřeného okna a vyskočila.
Až po letech mi tatínek řekl, že když tehdy doskočila nebo spíš dopadla na zem, byla úplně popelavá a myslel si, že umře.
Naštěstí to přežila, nic zlomeného neměla. Maminka říkala, že má otřes mozku, byla popletená a bývala od té doby nevrlá.

V té době jsem chodila do skautu, chtěla jsem pejska, kterého bych mohla brát sebou na výlety a Elis nepřipadala v úvahu.
Začala jsem toužit po ,,vlastním“ pejskovi.
S maminkou jsme se dohodly, že pejska (aby se nám dvě fenky nepraly ) dostanu, když budu několik měsíců plnit určité podmínky, plnit si své povinnosti a budu mít pěkné vysvědčení. To se mi naštěstí podařilo.
Našli jsme chovatelskou stanici Hedvábný sen, kde měli úplně malinká štěňátka.
Čtyři fenky a jednoho pejska. Ještě ani neměla jména.
Všichni byli zlatí. Vymysleli jsme spoustu jmen, některá z nich paní chovatelka použila pro fenečky, ale pro mě bylo nejpodstatnější, že jsem mohla vybrat jméno pro svého pejska. Vybrala jsem jméno Hero. Hrdina.
Krásné jméno s krásným významem, hezky se vyslovovalo i volalo. Jasné, pěkné. V tomto směru bylo dokonalé.
Heroušek nebyl žádný objevitel. Vždycky nechal Elis, aby vše prověřila a on hlídal páníčky. Rozhodně se do ničeho nehnal. Říkali jsme, že nás jistí zezadu, zatímco Elis se vždy bezhlavě vrhala do akce a byla v první linii.
Dokonce jednou nasadila vlastní život, aby nás ochránila proti vetřelci. To když jsem domů přivedla skoro ročního Bílého švýcarského ovčáka. Elinka si myslela, že je to vetřelec a chce nás všechny sežrat. Nebo něco podobného. Rozběhla se proti němu a v očích jí bylo vidět, že je ochotná nasadit a klidně i ztratit vlastní život, jenom aby nás před tou obludou ochránila.
Možná to je úsměvná představa, když si člověk představí malou šeltičku a velikého ovčáka, ale Sid před ní opravdu couval a pomalu ale jistě ustupoval.
Elinka sice byla malá postavou, ale měla obrovské a statečné srdce.
Ale zpátky k Herouškovi.
Ze všech štěňátek byl nejmenší. Paní chovatelka nám říkala, že pravděpodobně ani nedoroste do požadované výšky. Nevadilo nám to. Chovatelské ambice jsme neměli.
Já navíc konečně měla svého vysněného pejska.
Herouška jsme si odvezli domů dne 6.1.2000 v beranici.
Tak byl maličký. Vešel se do dlaně.
Vážil 1 kilo a 16 gramů k tomu.
Elinka byla chvilku překvapená, ale pak zjistila, že ten prcek je báječná hračka.
Jejich oblíbená hra na řeckořímský zápas probíhala velmi roztomile.
Elis si lehla na záda a štěně jí bojovalo s některou tlapou. Až toho okusování bylo příliš, tak mávla packou a Hrošík odletěl na druhý konec pokoje. Něž k ní zase doťapkal na malých vratkých štěněcích nožičkách uplynulo skoro půl dne.

Pejsek však pomalu rostl.
Eliška už si musela stoupnout, aby ji při prvním náporu nepovalil na záda a neporazil. Byly to pěkně rovnocenné zápasy. Jenže z Hrošíka vyrůstal krásný statný pes a pro Elinku bylo čím dál těžší ho povalit. Čekávala na něj na křesle a jak na něj skočila, tak jej převalila na záda. Byl už silnější a většinou se velkoryse nechal porazit, jen když ho naštvala, tak ji bez problémů převrátil na záda. Byla to naše oblíbená odpolední zábava „ ke kafi“. Naše i pejsků.
Jednou v létě jsme si dávali na zahradě kafe. Hrošík bloudil dokola a hledal Elinku. Kde je? Bez ní to není žádná zábava. Hrošík má pravdu, kde je? Už ji dlouho nikdo neviděl! Najednou se ozval hrozný rachot, zrovna když šel Hrošík kolem schodů na půdu. Elis se na něho vyřítila ze schodů a úspěšně ho převalila na záda.
Byla spokojená, kdo říká, že musí vyhrát vždycky ten silnější? Byla z nich nerozlučná dvojice.
Z Hera vyrostl nádherně vybarvený, předpisový pes s perfektní krásně lesklou srstí. Jen občas zapomněl, jak má šeltie držet uši. I paní chovatelka byla překvapená, jak pěkný pejsek z něj vyrostl. Herouškovi jsme nejčastěji říkali Hrošík. Podle toho, jakým způsobem pil. Poznali jsme, že se byl napít podle obrovské louže kolem misky s vodou, vždycky jí spoustu rozbryndal. Jako Hroch.
Prostě Hrošík. :)

.
.

 

.

 

.

zpět